Dokrmený pyrura rudohlavý

Autor: Kristina Somerlíková, Brno

Článek byl otištěn ve zkrácené podobě v časopise Papoušci, čísle 2_2009 a je zveřejněn se svolením redakce.

Tentokrát už jsem inzerátu na dokrmeného pyruru rudohlavého neodolala. Tento druh papouška mě již několik let lákal a přitahoval, to málo, co bylo napsáno o ochočených jedincích sice jednoznačně svědčilo v jejich prospěch, ale přesto vedla hlavní obava – hlasitý křik (bydlím totiž v paneláku). Navíc jsem se na internetu dočetla, že zrovna pyrura rudohlavý by měl být ze všech pyrurů nejtišší. Domluvila jsem si návštěvu a „nezávazně“ (s penězi v kapse a přepravkou v autě) se jela (i s kamarádkou) podívat. První dojem nebyl nejlepší, čtyři pyrurové trochu poplašeně uhýbali před známou rukou, která je chtěla vytáhnou. Nicméně jsme si povídali s chovateli, dva ptáci poletovali a dva leželi na klíně a s přivřenýma očima přijímali hlazení. Až do úplného usnutí. To rozhodlo. Risknu to a jdu do toho. Zopakovat rady, zapsat důležité informace a hurá domů ochočovat.

První vytažení klece – pyruru jsem si posadila na rameno – odkud sledoval pochůzku bytem. Po chvíli vzlétnul, ale v neznámém prostředí měl problémy s usednutím. Dokonce se mu podařilo drápky zachytit i na tapetě, kde celkem bezpečně seděl. Výhodou bylo, že neulítl před rukou, když jsem ho sundávala z různých nepohodlných míst. Pak byl strčen do klece, kde se hned pustil do nachystaného jídla. Po najezení a odpočinku jsem se ho po chvíli přesvědčila, aby vlezl na ruku, po které pak asi půl hodiny pochodovat, zkoumal náramky, prsty a prstýnky. Základní ochočování trvalo asi tři dny. Základem bylo zavést pravidlo, že ven z klece se dostane, jen když vyleze na ruku. A pak už se z něj stal závislák. Šplhal po zádech, okusoval řetízky, náušnice, ochutnával krk, uši. Ze začátku byl jeho zobák trochu nešetrný k lidské kůži, ale postupně (vykřiknutím AU, v horších případech klepnutí přes zobák, nebo sundáním z těla) se naučil, co si může dovolit. Největší závislák byl první dny, kdy jsem nemohla umýt ani nádobí, protože se všude motal. Musela jsem si obléknou svetr s klokaní kapsou do kterého jsem zkusila Rudyho strčit. Ten se jen spokojeně zavrtěl a usnul. Pak jsem odložila svetr i s ním a on asi ještě hodinu spokojeně spal.

Po necelém měsíci soužití můžu říci, že samec kanára (mám dva) nadělá mnohem větší kravál než pyrura. Rudy nejvíce křičí po mém příchodu domů, kdy mě vítá a poskakováním po dvířkách klece oznamuje, že chce ven. Potom chvíli ječí více než v kleci, šplhá po mně, popř. pobíhá, mává křídly a píská jako mončičák, já na něj mířím prstem a říkám „pich“, Rudy nadzvedává křídla a radostně přijímá šťouchance. Po tomto ceremoniálu se uklidní, tře se hlavičkou o ruku nebo o krk a slastně přivírá oči. Po doplnění misek se jde zase živit, protože takto mladý pták ještě potřebuje stálý přísun bohaté potravy.

Od prvního dne se pokusil o kontakt s ostatními ptáky, ale tady narazil, amazonek po něm vyjíždí, andulky ho klovou přes mříže do nožiček, ale nevzdává to, občas se zaletí na ně podívat. Ovšem jeho nejoblíbenějším zvířecím kamarádem je malý knírač Riči, nejvíce miluje skrýše v jeho dlouhých chlupech. Při svých letech bytem na něm občas přistane a vozí se na jeho hřbetě.

Co musím zatím velice kladně hodnotit, je to, že chodí „na záchod“ mimo moje záda. Když se mu chce, odletí na nějakou klec, kuchyňskou linku, nebo něco pevného, odcouvá na kraj a máváním ocasu zprava doleva dává najevo, že už to bude. Když ho zrovna sleduji, tak to stihnu odchytit.

Rudyho další oblíbenou hrou je, že se nechá přetočit na záda a píchat do bříška, u čehož vydává zvuk jako řehtající se malé dítě. Pak roztahuje křídla a nechá se hladit po bříšku, vnitřní straně křídel, krku a hlavičce. Když leze kníračovi mezi předníma nohama a ten do něj strčí nosem, přetočí se na záda taky a přivírá oči před jeho vousy.

Když uslyší vodu, přiletí se napít, popř. osprchovat pod tekoucí vodou. Jedno moje sprchování už celé absolvoval na rameni a odmítal odlítnou. Když jsem ho odšťouchla, znovu s křikem přiletěl. To stejné při fénování, celou dobu seděl na rameni a při závanu teplého vzduchu jen přivíral oči. Potom se rochnil ve vysušených vlasech. Sousedce s dlouhými vlasy dokonce usnul na rameni, přikrytý pramenem vlasů, jištěný roztaženým křídlem. Prostě pohodář.

Jakákoliv manipulace s pyrurou je bez problémů. Už si nechá i lehce přejet pilníkem špičky drápků. Dá se kdykoliv jakkoliv uchopit.

Zatím nic neničí, jen po všem šplhá a vše si zvědavě prohlíží, musí být u všeho u čeho jsem já. Když sedí v kuchyni na lince a okusuje jablko, a já odejdu, už letí s křikem za mnou.

Občas mi připadá, že je křížený s potkanem, vlezl do rukávu roláku a tímto úzkým místem prolezl až nahoru a kolem krku se vysoukal ven, omrkl situaci a zase zalezl pod svetr, kde si spokojeně šplhal.

Zajímavé je, že se mnou komunikuje jen tím svým kvokáním, a když běhá po klecích a obchází uvězněné ptáky, tak si píská nebo štěbetá.

Když ho dám v noci do klece, sedne si na bidýlko a tiše si opakuje Rudi, Rudi, Rudičku. Vůbec nekřičí.

Teď sedím u notebooku, píšu tyto řádky a Rudy mi sedí na rameni, hlavičku má přitištěnou ke krku a švitoří (a kanáři ječí – doufám, že se nenaučí jejich zpěv).

V současné chvíli můžu pyruru rudohlavého doporučit i do panelového bytu. Uvidíme, co bude dáleJ.